Salzkammergut Trophy

11.7.2015 - Salzkammergut Trophy - 211 km


Felt wings

KOLA FELT


Opravy Karbonu



BBB



bikeranch - odborný prodej a servis jízdních kol



Salzkammergut Trophy

 

Po několika klidných letech opět uzrál čas a tak jsem se vydal vstříc bajkové výzvě v podobě extrémní trasy na Salzkammergut Trophy v Rakousku. Parametry „závodu“ jsou následující: 211 km na délku a 7.049 metrů na výšku. Záměrně dávám závod do uvozovek, jelikož pro většinu lidí na startu jde spíše o to, aby to přežili. Každoročně závod nedokončí 30 až 50 % startujících...


profil tratě 211 km

 

Jak asi většina z Vás pochopila, tuto bajkovou pouť už mám jednou za sebou. Tehdy jsem 5 měsíců po operaci vnitřního menisku levého kolena jel závod dokončit, větší cíle jsem neměl. Na čtyřicátém kilometru jsem chytnul hlaďáka a dalších padesát kilometrů jsem se z toho dostával. Tehdy jsem závod se stejnou trasou absolvoval za 13,5 hodiny a posledních 30 km jsem jel v průtrži mračen. Nyní, pln zkušeností jsem nepodcenil ani jídlo, ani oblečení a věřil jsem, že si zlepším osobák a stlačím čas pod 13 hodin.


Na startu v pět hodin ráno stojím s Vlašanem a Honzou Rožkem. Popřejeme si good luck a vyrážíme na celodenní trip plný výzev, panoramat, jídla, pití a bajkového utrpení. Většinou jdu do závodu naplno, ale pro dnešek mam stanovenou taktiku. První kopec vyjedu s Lůcou Vláškovou, abych nebláznil. Druhý kopec pojedu na pohodu a pak uvidím jak se rozjedu. Abych ovšem moc neztrácel, tak z kopce dolů jezdím docela šrot. Taktika poměrně vychází a po dvou sjezdech se dotahuju na Michala Vláška, kterej začátek rozjel ve větším stylu a pohybuje se ve druhé polovině první stovky... 

 

Pěkně nám to ubíhá a začínám věřit tomu, že to dneska bude dobrý. Při dalším sjezdu se stále držím svojí taktiky a brzdy používám sporadicky. V jednom místě šotolinového sjezdu se to pěkně zlomí a když pustím brzdy, tak cítím, jak kolo okamžitě akceleruje. Je to super pocit, jako kdybych měl křídla. Blížící se zatáčka mě zatím nechává v klidu. Ve chvíli, kdy už šahám na páky a začínám přibržďovat mi dochází, že jedu dost rychle na to jakou zatáčku mam projet... Vše jde najednou hrozně rychle. Periferně vidím, že se na vnitřním okraji zatáčky někdo válí, asi to nedal. V tu chvíli mi začíná docházet, že jsem asi v prdeli. Jedu tak čtyřicítkou, zatáčka předemnou se nečekaně utahuje na devadesát stupňů a je odkloněná po svahu dolů. Teď už vím, že tohle zkrátka nedopadne dobře a mozkové centrum mi dává na výběr dvě varianty. Buď zaflekuju zadek, pojedu rovně a nakouřim to do strouhy, nebo půjdu za sedlo, zaflekuju předek i zadek, zpomalím co to dá a pak se uvidí.

 

po páduVarianta číslo jedna je téměř na 100% destruktivní. Moje papírový ráfky nic moc nevydržej, takže mi nezbejvá nic jinýho, než se posunout za sedlo, snížit těžiště a doufat, že to v nejlepším případě ustojím, nebo spadnu v minimální rychlosti.

 

Bohužel adheze na šotolině je minimální a tak mi hned v první vteřině ukrutnýho brždění ustřeluje přední kolo. Píše se padesátý kilometr a já letím ladně k zemi. Vše si pamatuju. Padám na pravo, koleno, pánev, rameno a nakonec pořádná rána do helmy. Chvíli se ještě kloužu po šotolce a dostávám pecku od horní rámový trubky do pravýho kolena. Rychle se zvedám, otáčím řídítka a jdu o 30 metrů dál, kde je připravená občerstvovačka a zdravotníci (asi tušili, že to tu pár magorů neukočíruje).

 

Jen co dorazím na občestvovačku, tak si sedám na lavičku a během několika málo vteřin se dostavuje totální šok. Rozklepou se mi nohy, ruce a pěkně si zanadávám. Pár lidí si všimlo, že asi nejsem úplně v pohodě a jdou mi pomoct. Nicméně v první chvíli  všechny odeženu se slovy, že potřebuju trochu času, abych se vzpamatoval. Na koleni mi zatím vyrostla luxusní boule a odřeniny začínaj krvácet. Asi po patnácti minutách se zvedám, důkladně kontroluju kolo a jdu se nechat ošetřit.

 

Jsem sice dobitej, ale necítím, že by mě něco vyloženě omezovalo, takže nasedám a pokračuju dál. Ještě se pořád klepu a tak radši jedu pomalu a klidně se nechám z kopce předjet. Stejně jako kdysi, tak i teď se mi do hlavy zasela myšlenka na to, abych to vzdal a zkrátil si utrpení. Na druhou stranu vím, že dlouhá Salzka je o překonání bolesti a kdo neni ochotnej trpět, ten tu nemá šanci uspět. Na velkých etapových závodech každý den sledujeme hromadné pády v balíku a přesto se borci zvednou a jedou dál a další den znova a znova. Nechci se nechat zahanbit a chci to prostě dojet za každou cenu. Příštích 160 kilometrů mě moc příjemných věcí nečeká, ale vím, že v cíli budu sladce odměněn a to si prostě nechci nechat ujít.

 

Rád bych napsal jak jsem se rozjel a všechno bylo dobrý, ale nebylo to tak. Postupem času mě začalo bolet levý koleno a tělo bylo z pádu dost rozhozený. Na rovině kolem jezera se mi trochu rozjeli nohy a následný kopec na 150tém kilometru pod lanovkou z Hallstatu na Salzberg jsem včetně prudké asfaltové stěny vyjel, ani jednou jsem neslezl z kola...! Byla to taková malá výzva, pamatuju jak jsem to kdysi šel pěšky, sotva se to dalo vyjít a dneska jsem to vyjel.

 

Bohužel jsem tím poslal poslední hřebík do rakve a následnej kopec s převýšením 700 metrů sotva jedu a čím víc se blížím vrcholu, tím více slejzám a některý úseky, který jsou krásně jetelný už chodim pěšky a je mi to úplně fuk. Na občerstvovačkách jsou jen vysušený rohlíky, rozteklej sýr a připálený uzeniny. Z toho je mi na blití, sladký sušenky jíst nechci a tak poslední občerstvovačky beru jenom banány. Čím víc se blížím cíli a soukám do sebe další a další banány, tak si řikám, že bych byl asi špatnej opičák, protože už je mi z nich pěkně blbě :-)

 

Posledních 60 kilometrů už je totální boj, nemam vůbec tah v nohách, dopředu to tlačim jen silou vůle. Na poslední občerstvovačce si beru neředěnou půllitrovou colu, to mě trochu nakopne a předjedu ještě asi 7 lidí. Kdo nikdy nejel podobný závod, tak asi těžko pochopí co všechno si cestou protrpí. Je pak jasný, že v cíli člověka najednou zavalí spousta emocí. Před pěti lety jsem v průtřži dojel do cíle sám a skoro nikdo tam nebyl. Ukápla slza stěstí a jel jsem si pro tričko.


moje číslo A176

 

Dnes přijíždím do cíle, kde je mrtě diváků, všichni fandí a spíkr několikrát opakuje moje jméno. Na trase jsem přemýšlel jaký to asi bude v cíli dneska, co semnou emoce provedou. Záměrně jedu poslední dva kiláky naplno, abych si udělal náskok a nikdo zamnou nebyl. Do cíle přijíždím v klidu a před cílovou páskou slejzám z kola. Dneska mi muj bike Felt byl obrovkou oporou, chytám ho tedy za přední vidlici a sedlovou trubku a zvedám nad hlavu. Zároveň se nadechnu a s kolem nad hlavou z plnejch plic zařvu co mi dech stačí.

 

Mam to za sebou, nevzdal jsem to a jsem na to pyšnej. Popojedu kousek za cíl a tam už na mě čeká přítelkyně Míša, která jela 50ti kilometrovou trať. Čekala mě asi trochu dřív, ale je tu a dlouze se obejmeme. Právě teď to ze mě všechno spadlo a neubráním se slzám.

 

Byl to masakr, ale vše co jsem čekal jsem zažil a to je to oč tu běží...

 

p.s.: Hned v cíli říkám, že už to nikdy nepojedu, ale je mi jasný, že to asi neklapne :-) další věc, která je mi ale úplně jasná je, že banán do ruky nevemu hodně dlouhou dobu :-D


Komentáře (2)

  1. Petr 03.08.2015
    Mišáku, respekt!

    Btw, co dělaj odřeniny a boule, jak se těší na Prachatice? .-)
  2. Michal Kohoutek 03.08.2015
    Odřeniny i boule už jsou zahojený. Na Prachatice se těší, jelikož slot na Havaj už máme a můžeme si to tudíž užít a nedělat si stresy... Forma neni top, ale třeba se z odpočinku bude závodit pohodlně :-)

Okomentuj