Ironman Lanzarote

17.5.2014 - Ironman Lanzarote - první pokus o kvalifikaci na Hawai


Felt wings

KOLA FELT


Opravy Karbonu



BBB



bikeranch - odborný prodej a servis jízdních kol


Ironman Lanzarote - první  pokus o kvalifikaci na Hawai


Report by Krupilanzarote příprava na start

V dosavadním systému jsem spatřoval (a stále spatřuji) mnoho výhod. Relativně slušná odpočatost ze stránky fyzické a psychické a zároveň stále roztažené tělo pro závodní nasazení. Systém spočívá v závodění jednou za 3 týdny, týden volného tréninku, týden těžkého tréninku a přípravný týden na vyladění lehkým tréninkem. Běda ale, když do toho zasáhne zdraví.

Forma se zdála mít stále vzestupnou tendenci a po polovičním Ironmanu Malaga jsem vzhlížel o nějakých 1000km jižněji na úroveň Maroka, kde leží Kanárský ostrov Lanzarote. Zatím vše probíhalo v pořádku, kde jsem se objevil, z toho jsem měl dobrý pocit. Po návratu z Malagy koncem dubna jsem se vypravil s Michalem do bazénu a viděl jsem jak moc ho začaly trápit jarní alergie. Úplně ho to začalo vyřazovat ze života. Pár dní po návratu z Malagy to na mě v poměrně slabé intenzitě přišlo taky a v době, kdy měl nastat těžký týdenní blok, jsem začal i přes prášky smrkat, přišlo pálení očí a hlavně únava a celkový útlum organismu. Tepy nefungovaly a tělo protestovalo. Místo zajetého systému jsem v intenzivním tréninkovém bloku víceméně jen kompenzoval. A to byl nejspíš kámen úrazu. Jediné, co bylo v pořádku, bylo plavání.  

Závodilo se na distanci plného Ironmana 3,8km plavání – 180km cyklistiky – 42,2km běhu a to v sobotu 17.5.2014. S rodiči jsem na Lanzarote odletěl v úterý 5 dní před závodem. Přivítalo nás klasické ostrovní počasí, ostré slunce a vítr, se kterým jsem tak nějak počítal. Dosedli jsme ráno, takže bylo spoustu času okouknout okolí hotelu vzdáleného zhruba 10km od letiště v místě startu v Puerto del Carmen, největšího turistického centra nejseverněji položeného Kanárského ostrova. Týden před námi už byli na místě Víťa Kovařík, Martin Gabla. Rekordmanem byl Tomasz Zemelka, který na ostrově švihal už měsíc před závodem J

Složil jsem kolo a vyjel na krátký dvouhodinový trénink. Slunce pralo, to jsem vítal – další dávka slunečních paprsků na tělo Středoevropana v domovině vždycky budí pozornost J. Horší to bylo s větrem. Zjistil jsem, že první chybou byl přední ZIPP 808. Vichr byl tak silný, že mě nejednou málem strhnul z kola. Kritické byly především rychlé sjezdy se zákeřnými bočními poryvy větru. Jen sedět na kole bylo pro mě náročným úkolem a nejednou jsem si myslel, že tenhle sjezd neustojím. Překvapil mě špatný stav silnic, opravdu mnoho kilometrů rozbitých nebo hrubých silnic nevěstilo zrovna příjemné svezení. Zároveň mi okamžitě došlo, že rovinu si na tomhle ostrově vážně neužiju. Jen vyjet z Puerto del Carmen vyžadovalo solidní fyzičku. Mísil se ve mě pocit radosti s extra těžké trati a naštvání, že jsem si vědom špatně odvedeného tréninku v „intenzivním“ týdnu.

Po návratu jsem vyzkoušel plavání, v moři jsem se cítil jak ryba ve vodě, průzračné moře s příjemnou teplotou pro neopren mě okamžitě nadchlo.

Následující tři dny jsem strávil stále více a více tlumeným tréninkem, a stále více a více narůstajícími porcemi těstovin s tuňákem a olivovým olejem, který byl rozbitý jen prezentací, která se odehrála v luxusním sport hotelu Club La Santa na druhé straně ostrova, kam byly závodem vypravované pravidelné autobusové spoje z místa startu v Puerto del Carmen. Transfer trval přibližně 30 minut.

V pátek odpoledne bylo vše připraveno a zázemí Ironmanského depa neuvěřitelných rozměrů se od tří odpoledne začalo plnit stovkami exkluzivních časovkářských skvostů s cenou daleko přesahující cenu automobilů, které se po Lanzarote pohybují. Dokonce ani můj od hlavy k patě kapotovaný Felt IA FRD Di2 osazený novou elektronickou 11ti rychlostní sadou Shimano Dura Ace s koly Zipp 808 Firecrest s nelidskou prodejní cenou, a který jsem tou dobou nějakých 10 dnů vlastnil, nebyl v depu zdaleka jediný.

Felt IA FRD Di2

Pozdravil jsem naše kluky, popřáli jsme si mnoho štěstí , naposledy jsem pohledem prošel cestu z moře přes stojan s taškou, převlékací  depo, cestu ze stanu do předlouhého depa, znovu jsem si ujasnil přesnou polohu mého stojanu a kola. Poslední ohlédnutí a kolem půl desáté večer jsem ulehal s pocitem, že to zvládnu, že jsem snad připravený. Tou dobou jsem věděl, že mám v kategorii 2 hawaiské sloty. To není moc.

Ráno v půl šesté jsem dorazil do depa plného závodníků, poslední kontrola stavu kola, dofouknout galusky a v půl sedmé už jsme většina startovního pole v neoprenech začínali s rozplaváním před ostrým startem. V 6:45 začalo řazení do koridoru podle plaveckých časů, ač jsem věděl, že budu plavat hodinu, stoupnul jsem si na „< 55minut“, kde bylo samé čelo závodu. Počet závodníků za mnou naháněl strach a odhodlání být rychle ve vodě a zároveň rychle pryč od té masy jím bylo velmi posilněné. Startovalo se z pláže asi 20ti metrovým během. Představa, že mi 2500 borců leze na záda mě motivovala k pekelnému startu ve společnosti těch nejrychlejších. Jen profesionální závodníci měli výsadní právo první lajny.

kolo zepředu7:00 START

Neuvěřitelné tempo, hotová apokalypsa jako vždy. V plavání jsem dost pokročil, ale rychlost čela je pořád někde jinde. Normálně boj o život trvá 300m, tady trval celý první ze dvou okruhů. 1,9km pozičního boje, kde nebyly výjimkou tři nezdařené pokusy o nádech za sebou, jsem zvládl za 29minut, po druhém okruhu mám na Garminu 1:01hod. Spokojenost, soupeři v kategorii jsou na tom jistě podobně podle výsledků z jiných závodů.

Za další 4 minuty už sedím na kole, gigantické depo proběhlo bez problémů a přichází klasických 5 – 10km, kdy mi to nikdy nejede. Na Lanzarote to ale bylo jinak. Nohy se protrápily celou cyklistickou částí. Za celou dobu jsem se nebyl schopný dostat do tempa, nebyl jsem schopný přetlačit ten vichr a boční poryvy mi braly tolik energie, abych se vůbec udržel na kole…tak vysoký přední ráfek nebyl dobrý nápad. Rozbité silnice mi „odlehčily“ kolo na minimum. Prostor pro jídlo integrovaný v rámu mého Felta byl na místní silnice krátký, 4 ze 6ti gelů a všechny energetické tablety jsem ztratil na prvních 80ti km, byl jsem tak odkázaný jen na rezervní gely přilepené na rámu, se kterými jsem původně vůbec nepočítal, na 3 tyčinky od Enervitu a banány podané pořadateli.  Bidony, které jsem chytal na občerstvovačkách, jsem na tu následující i přes kvalitní košíky většinou nedovezl. Poslední odlehčovací manévr provedl retardér na 130.km, kdy mi upadly bombičky pro případnou opravu defektu. Byly zašroubované do držáku, který se vlivem nekonečných rázů jednoduše ulomil.  Možná jsem nebyl sžitý s novým kolem, ale hlavní příčinu přikládám tréninkovému výpadku v „intenzívním“ týdnu. Další neméně zajímavý postřeh a veliká zkušenost do dalších bitev byla, že styl těžkých převodů nelze aplikovat v ostrovních podmínkách hor a vichru. Snažil jsem se kousnout, dupal jsem, co to šlo, ale tenhle závod mi prostě nebyl souzený. Do depa jsem dojel na pokraji smrti na průměrném výkonu 265W naklepaný jak řízek, kolo mi vzalo nebývalé množství energie. Plán byl o celých 15W víc. Závěrečný maraton byl v duchu dokončení závodu. Protože Ironman se nevzdává. Nikdy a za žádných okolností. Dokud bije srdce, tak závodník nemá právo odstoupit ze závodu, je to otázka osobní prohry. V prvním Ironmanu jsem prohrál a nikdy víc.

Na běhu nebyl kousek stínu, ovšem trasa podél moře byla krásná. V hlavě mi probíhaly myšlenky na další kvalifikační pokus, a tak jsem nohy ve světlých chvilkách vědomě trochu brzdil, již nebylo o co bojovat. Prioritou bylo již závod jen dokončit, pravidelně jíst a pít a nedostat se do deficitu, který by mi zásadně blokoval další treninkové dávky směrem k Ironmanu v Zurichu. Naši kluci zvládli závod výborně, viz výsledky. 


Komentáře (0)

Okomentuj